Toto je zdroj formátovaný jako XML ATOM. Můžete si jej vložit do čtečky příspěvků, jako je např. RSSPoint
2005-05-30T17:46:46Z{Bez titulku}2005-05-30T17:45:00Z2005-05-30T17:45:00Z
test2
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/--- nezadáno ---
test2
http://brendson.sweb.cz/154937_item.php{Bez titulku}2005-05-30T17:44:00Z2005-05-30T17:44:00Z
Test
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/FAKTA
Test
http://brendson.sweb.cz/154935_item.phpLOVE KILLS2005-05-27T00:59:00Z2005-05-27T00:59:00Z
Najednou jsem ji zahlédl. Pozoruhodnou a dokonalou. Stalo se to na pátém nástupišti. Opírala se zády o zelený litinový sloup, jenž tu stál po desítky let a podepíral prosklenou střechu nádraží, kterou se začalo prodírat ranní srpnové slunce. Dnes se mu dostalo té cti, stát se na chvíli oporou i pro krásnou, mladou slečnu. Pokolikáté asi? Tak na tomto místě ji poprvé zaregistrovalo mé periferní vidění a v následující vteřině tuto informaci odeslalo do mozku. Ten mi pak vydal příkaz, abych se podíval lépe. Otočil jsem v ten směr hlavu, ve snaze prohlédnout si ji důkladněji. V tu chvíli mi však výhled zakryla skupinka povykujících výrostků, kteří jak se zdálo dle oblečení a batohů na zádech, směřovali někam do přírody. Poodešel jsem tedy o kousek dál, až ke kiosku s občerstvením, abych si ji mohl v klidu a nerušeně prohlédnout. Z tohoto místa jsem získal lepší výhled a zcela bezpečně jsem ji mohl hodnotit, aniž by mne zpozorovala. To co jsem uviděl mne ohromilo. Díval jsem se do téměř dokonalá tváře asi dvacetileté dívky. V očích se jí zračil oheň ženy, ale současně byly ještě přítomny přirozené dívčí rysy. Tvář patřila k těm, které člověk vydrží pozorovat celé hodiny. Taková krása se pak v jistém smyslu stává duševní potravou. Zíral jsem na její souměrný obličej opálený sluncem a všimnul si, že její nosík je půvabný i přes jistý náznak sympatické drzosti. Její rty byly tak rudé, že působila až nevinným dojmem, jako by její líce neustále zaléval růměnec studu. Objevil jsem v něm také nepatrný náznak nezbednosti, anebo možná i něco víc – výraz panovačnosti, ale jinak měla její tvář, potažena kůží hladkou, jak smetanový krém, nesmírně vlídný charakter. Nejkrásnější na dívce byly její vlasy. Tedy přesněji, její neuvěřitelně dlouhý cop. Měl barvu dozrávajících jahod, a byl pevně spleten od kořínků, až po pestrobarevnou mašli, která jej zakončovala. Připomínal mi lodní provaz upletený z jemných drátků zlata a mědi. Dívka držela hlavu hrdě vztyčenou a její ozdoba ji sahala takřka až ke kolenům. Po chvíli se odpoutala od sloupu o který byla opřena zády a chodidlem pravé nohy. Štíhlé stehno nadzvedávalo cíp sukně, jejich lehounkých letních šatů. Přešla blíže ke kolejišti a vyhlížela v dálce blížící se vlak. V této chvíli jsem si uvědomil, že z jejich pohybů vyzařuje jemné i drsné vystupování současně, které navíc obsahuje přirozenou autoritu. A to byl ten okamžik, kdy jsem se do ní bláznivě zamiloval. Poskočilo mi srdce. Až do této chvíle jsem si nedokázal představit co to úsloví vlastně znamená. Nikdy jsem nezažil pocit, že se vám nejdříve srdce zastaví a pak se bláznivě rozkmitá. Nikdy se mi také nepodlomila kolena a nikdy se pode mnou tak silně nezhoupnul celý svět. V oblasti žaludku se mi objevil podobný pocit, jako když jedete rychle autem a náhle se přehoupnete přes horizont. A podobný stav prožijete také v rychlovýtahu při zastávce v patře. Když o tom tak uvažuji, myslím, že jsem tehdy zaslechl i to charakteristické cinknutí a pak se mi otevřely dveře od výtahu do úplně nové a neznámé dimenze. Cítil jsem, že se něco musí stát. Uvědomil jsem si, že ji musím okamžitě oslovit, navázat s ní kontakt. Musím jednat ihned. Nesmí se mi ztratit. Až mnohem později jsem pochopil, že to bylo zbrklé rozhodnutí a že jsem měl být trpělivější. Měl jsem chvíli počkat. Přiblížil jsem se k dívce, stoupl si za její záda a oslovil ji rádoby vtipně: „Dobrý den, jahodová slečno.“ Asi mne neviděla a ani neslyšela přicházet. Zřejmě to způsobil hluk právě projíždějícího rychlíku. A jistě proto se tak strašně lekla, když jsem na ni z blízkosti a zcela neočekávaně promluvil. Proto sebou trhla a proto tak prudce otočila svou nádhernou hlavou. Dodnes to mám před očima, stále se mi to vrací a jede to dokola v nekonečné smyčce. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak ten její pevný cop, spletený se zlata a mědi opisuje kruh a směřuje do kolejiště. Každou noc se mi ve snech vrací ten moment zachycení jejich vlasů projíždějícím rychlíkem. A každou chvíli se ohlédnu, protože zřetelně znovu slyším prasknutí její krční páteře, ačkoliv jsem ho v tom strašlivém hluku vlastně nikdy slyšet nemohl.
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
Najednou jsem ji zahlédl. Pozoruhodnou a dokonalou. Stalo se to na pátém nástupišti. Opírala se zády o zelený litinový sloup, jenž tu stál po desítky let a podepíral prosklenou střechu nádraží, kterou se začalo prodírat ranní srpnové slunce. Dnes se mu dostalo té cti, stát se na chvíli oporou i pro krásnou, mladou slečnu. Pokolikáté asi? Tak na tomto místě ji poprvé zaregistrovalo mé periferní vidění a v následující vteřině tuto informaci odeslalo do mozku. Ten mi pak vydal příkaz, abych se podíval lépe. Otočil jsem v ten směr hlavu, ve snaze prohlédnout si ji důkladněji. V tu chvíli mi však výhled zakryla skupinka povykujících výrostků, kteří jak se zdálo dle oblečení a batohů na zádech, směřovali někam do přírody. Poodešel jsem tedy o kousek dál, až ke kiosku s občerstvením, abych si ji mohl v klidu a nerušeně prohlédnout. Z tohoto místa jsem získal lepší výhled a zcela bezpečně jsem ji mohl hodnotit, aniž by mne zpozorovala. To co jsem uviděl mne ohromilo. Díval jsem se do téměř dokonalá tváře asi dvacetileté dívky. V očích se jí zračil oheň ženy, ale současně byly ještě přítomny přirozené dívčí rysy. Tvář patřila k těm, které člověk vydrží pozorovat celé hodiny. Taková krása se pak v jistém smyslu stává duševní potravou. Zíral jsem na její souměrný obličej opálený sluncem a všimnul si, že její nosík je půvabný i přes jistý náznak sympatické drzosti. Její rty byly tak rudé, že působila až nevinným dojmem, jako by její líce neustále zaléval růměnec studu. Objevil jsem v něm také nepatrný náznak nezbednosti, anebo možná i něco víc – výraz panovačnosti, ale jinak měla její tvář, potažena kůží hladkou, jak smetanový krém, nesmírně vlídný charakter. Nejkrásnější na dívce byly její vlasy. Tedy přesněji, její neuvěřitelně dlouhý cop. Měl barvu dozrávajících jahod, a byl pevně spleten od kořínků, až po pestrobarevnou mašli, která jej zakončovala. Připomínal mi lodní provaz upletený z jemných drátků zlata a mědi. Dívka držela hlavu hrdě vztyčenou a její ozdoba ji sahala takřka až ke kolenům. Po chvíli se odpoutala od sloupu o který byla opřena zády a chodidlem pravé nohy. Štíhlé stehno nadzvedávalo cíp sukně, jejich lehounkých letních šatů. Přešla blíže ke kolejišti a vyhlížela v dálce blížící se vlak. V této chvíli jsem si uvědomil, že z jejich pohybů vyzařuje jemné i drsné vystupování současně, které navíc obsahuje přirozenou autoritu. A to byl ten okamžik, kdy jsem se do ní bláznivě zamiloval. Poskočilo mi srdce. Až do této chvíle jsem si nedokázal představit co to úsloví vlastně znamená. Nikdy jsem nezažil pocit, že se vám nejdříve srdce zastaví a pak se bláznivě rozkmitá. Nikdy se mi také nepodlomila kolena a nikdy se pode mnou tak silně nezhoupnul celý svět. V oblasti žaludku se mi objevil podobný pocit, jako když jedete rychle autem a náhle se přehoupnete přes horizont. A podobný stav prožijete také v rychlovýtahu při zastávce v patře. Když o tom tak uvažuji, myslím, že jsem tehdy zaslechl i to charakteristické cinknutí a pak se mi otevřely dveře od výtahu do úplně nové a neznámé dimenze. Cítil jsem, že se něco musí stát. Uvědomil jsem si, že ji musím okamžitě oslovit, navázat s ní kontakt. Musím jednat ihned. Nesmí se mi ztratit. Až mnohem později jsem pochopil, že to bylo zbrklé rozhodnutí a že jsem měl být trpělivější. Měl jsem chvíli počkat. Přiblížil jsem se k dívce, stoupl si za její záda a oslovil ji rádoby vtipně: „Dobrý den, jahodová slečno.“ Asi mne neviděla a ani neslyšela přicházet. Zřejmě to způsobil hluk právě projíždějícího rychlíku. A jistě proto se tak strašně lekla, když jsem na ni z blízkosti a zcela neočekávaně promluvil. Proto sebou trhla a proto tak prudce otočila svou nádhernou hlavou. Dodnes to mám před očima, stále se mi to vrací a jede to dokola v nekonečné smyčce. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak ten její pevný cop, spletený se zlata a mědi opisuje kruh a směřuje do kolejiště. Každou noc se mi ve snech vrací ten moment zachycení jejich vlasů projíždějícím rychlíkem. A každou chvíli se ohlédnu, protože zřetelně znovu slyším prasknutí její krční páteře, ačkoliv jsem ho v tom strašlivém hluku vlastně nikdy slyšet nemohl.
http://brendson.sweb.cz/153707_item.phpSTAROPRD2005-05-18T15:09:00Z2005-05-18T15:09:00Z
Když ji miluješ, není co řešit..
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
Když ji miluješ, není co řešit. „Kdyby jsi mě měla aspoň trošku ráda.“ Poznamenal jsem u večeře v restauraci „Za vodou“ směrem ke své přítelkyni, nešťastně a snad i trochu ukňouraně. „To je furt dokola, vždyť já tě mám ráda.“ Odpověděla mi s plnou pusou.
„Ale, už mě nemiluješ, že?“
„Já nevím. Co ti na to mám říct. Nevím, jak se to pozná.“
„A milovala si mě vůbec někdy?“
„Ale jo, asi… myslím, že jo.“ Zamumlala takřka nesrozumitelně a konečně spolkla sousto. „Takže mě máš ráda, ale už mě nemiluješ.“ Neodpověděla a začala si okusovat nehet na svém drobném ukazováčku. Uvědomil jsem si, jak strašně zbožňuji ty její drobounké prstíčky, tu voňavou hebounkou kůžičku, nahlas jsem však pronesl káravě: „Ihned si přestaň okusovat ty nehty! Nebo přes tu ruku dostaneš. To je tak ošklivý zlozvyk. Kolikrát jsem tě o to už prosil. Ještě navíc na veřejném místě.“ „Hospoda je veřejný místo jo? Mám tam záděr, tak už to musím dokousat.“ „Ano restaurace je veřejné místo. Ty si tu okusuješ nehty, sedíš na židli s nohama pod sebou, jíš jenom vidličkou. Podívej se, copak takhle jí slušně vychovaný člověk? A slušné je odpovědět, když se tě na něco ptám. Tak, jako co mě máš tedy ráda? Jako chléb se sádlem, nebo štrúdl? Nebo svíčkovou? O štrúdlu co jsem ho minule udělal, jsi prohlásila, že ho miluješ. Řekla jsi:“ “Miluju tvůj štrúdl a řekla si to s úplně stejnou intonací, jako ty dvě slečny v reklamě na čokoládu, co milují bublinky. „Jsem pro tebe snad štrúdl?“ „Nejsi štrúdl, i když tak trochu vypadáš. Ale ten co jsi upekl posledně, tak ten byl fakticky skvělej.“ Zahihňala se. „No jistě, ty abys mě aspoň jednou za večer neurazila. Tak, co ti na mně vadí, co mám tedy udělat, abys mě milovala?“ „Já nevím.., když ty jsi takovej…, takovej hrozně pomalej. Poslední dobou, jako naškrobenej. Hodnej, milej, to jo. Nemůžu říct, že ne. Pozornej, to taky, jenže jsi prostě… , zkrátka ses změnil... Jsi… “ Chvíli znovu zaváhala, jako by hledala to správné slovo…, ale nakonec to nedopověděla. „No jaký jsem? Jen to řekni.“
„Seš staroprd.“
„Staroprd? Hmm. To jako, že jsem starý?
„Ne, tak to není. Není to, to stejný. Starej člověk nemusí být ještě nutně staroprdem.
„Tak jak to tedy je, co tím myslíš?“
„Jsi málo akční.“
„Jak málo akční? Nerozumím. Chodím s tebou kam chceš, do kina do divadla, na procházky, který k smrti nesnáším, ale chodím na ně. Jezdíme na kolovýlety. Víkendy… ty tvé hrady a zámky. Umývám nádobí, vařím, vydělávám na nás. Píšu ti básničky. Nosím ti květiny i když jsem nic neproved. V posteli sis nikdy nestěžovala, tak opravdu nechápu co tím staroprdem myslíš. „Ach, jo.“ povzdechla si.
„Neříkej ach jo, víš co říkal můj dědeček.“ Zamemoroval jsem svoji oblíbenou repliku a zdvihl u toho obočí. „Jo vím co říkal ten tvůj dědeček…, že si kurva nikdy nemáš dávat hlavu do dlaní a říkat ach jo.“ Procedila přes zuby nenávistně a pak práskla vidličkou o stůl tak silně, že na okamžik ztichla celá restaurace a pohledy všech v místnosti se upřely k našemu stolu. „Tak co děláš zas ostudu. Všichni se na nás dívají. Uklidni se laskavě.“ Zašeptal jsem do ticha a stydlivě se díval do talíře. Rozhlédla se, pak se způsobně posadila, oběma rukama se pevně chytila stolu, upřeně se mi zadívala do očí a řekla: „Jo, čumí všichni, jak ty“ a potom zařvala: „Víš co ty staroprde, mě už ty tvoje poučky tak serou, že se to fakt nedá vydržet. Já si budu říkat „ach jo“ kdy chci a kde chci a taky s kým chci. A nehty si budu okusovat, když na to mám chuť, stejně to dělám jenom proto, jak jsem z tebe nervozní. Polib mi prdel. S rachotem odsunula židli, oblékla si jeansovou bundu a měla se k odchodu. „Přijdeš domů?“ zeptal jsem se své o pětadvacet let mladší partnerky s kamenným obličejem. „Nevím, jdu se někam ožrat a možná si i s někým zašukat. Až příjdu, tak příjdu. Tak čus prde. Chvíli jsem seděl, jako opařený a strašlivě se styděl. Cítil jsem, jak mi stékají posměšné a opovržlivé pohledy ostatních hostů restaurace po zádech. Slyšel jsem ten šum komentářů i to jízlivé chichotání. Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas číšníka stojícího těsně vedle mě. Sklonil se k mému uchu a zeptal se: „Jako obvykle pane? Kofolu a přejete si platit?“
http://brendson.sweb.cz/150195_item.phpBABIČKA A MISTŘI2005-05-17T13:03:00Z2005-05-17T13:03:00Z
... kdo neskáče není Čech, ukaž mi svůj malíček..
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
... kdo neskáče není Čech, ukaž mi svůj malíček. Moje babička je sportovně šílená. Tedy přesněji, je to televizní fanda - maniak. Neunikne jí jediný sportovní přenos. Netrpělivě čeká na úterý, kdy vychází nový TV program, aby si mohla zaškrtnout všechna sportovní utkání. Udělat si přehled a těšit se na zápasy. Ty, které se vysílají pozdě v noci, či nad ránem si nahrává na video. Trvalo mi sice měsíc, než jsem ji naučil, jak nahrávací přístroj naprogramovat, ale nakonec to zvládla. Sice s nápovědou, (má v bločku napsaný krok po kroku), ale umí to. Babička zná takřka všechny sportovce na světě jménem. Zná jejich úspěchy, data, výkony i bulvární novinky o jejich manželkách. Preferuje fotbal, hokej, atletiku a tenis. Přesně v tomto pořadí má tato sportovní odvětví seřazena na žebříčku oblíbenosti. Zastavil jsem se včera u ní, poptat se na její zdravíčko a jak se má. Přinesl jsem ji kafíčko a zákusky. Babi ho hned uvařila a pustili jsme se společně do sladkého. "Tak jak se máš Babulko?" Začal jsem konverzačně. Místo odpovědí spustila: "Díval ses na čempions líg?" „Na co babi?“ “No, na co, na Ligu mistrů přece!“ „Ne. Včera byl přece hokej - finále.“ „Já vím. Naši vyhráli. Na to se já nedívám.“ „Ty že se nedíváš na hokej? Na finále?“ „No nedívám. Počkej nejdřív ti povykládám o té lize.“ A spustila: “Padla jediná branka a té předcházela akce Milana, ten dostal ideální přihrávku od Žérarda, jenže jeho pokus zlikvidoval rybičkou Čech. Teda, bylo to na hranici pravidel. Chápeš Milan, proti Čechovi. K odraženému míči se pak dostal García, a tomu už nezabránil ani zoufalý Galasův pokus o záchranu na brankové čáře. Pak se strhla mela a diskuse o tom, zda balón přešel brankovou čáru. Pískal to Slovák, a gól uznal. Jenže „Modří" za boha nemohli dopustit, aby v Lize mistrů prohráli na soupeřově hřišti už třetí zápas za sebou. Tak po změně stran zamkli domácí tým na jeho polovině a dál se pokoušeli hledat skulinky v jeho defenzivě.“ Musel jsem ji přerušit a dementně se zeptat: „Babi, kdo jsou modří a kdo domácí?“ Babička zakroutila hlavou nad mou trestuhodnou nevědomostí. "Chlapče, chlapče, jak můžeš žít v takové nevědomosti." „Modří jsou přece Čelzí a domácí Livrpůl." Pochopil jsem alespoň, že se jedná o fotbal, protože jsem neslyšel, že by se v Liverpoolu hrál nějaký hokej a že Milan bude asi fotbalista Baroš. Babinka pokračovala: "Pak jsem si málem cvrkla při jedovatém trestňáku Lampárda, ten ovšem konečky prstů vyškrábl gólman Dudek. Ten v sezoně nehrál nic moc, ale tohle chytil suprově. To už Milana střídal uzdravený Cissé. Byl nějakej marodnej. Myslím, že ten Portugalský kouč Chelsea José Mourinho pak vsadil všechno na ofenzivu. Do akce vyslal žolíky Robbena a Kežmana. Ten Srb mohl sedm minut před koncem Čelsí nasměrovat do Istanbulu, jenomže jeho hlavička se jaksi do branky nevešla. Naši se v nastavení mocně tlačili před Dudkovu branku. To bylo k posrání. Málem jsme se dočkali vysněného vyrovnání a postupu. Gudjohnsen v šesté minutě nastaveného času pálil z rohu malého vápna a jeho bomba prosvištěla jen pár centimetrů vedle pravé tyče. Na víc jsme se, ale už nezmohli.“ „No to musel být teda mač babi.“ Konstatoval jsem zúčastněně. Ale to se hrálo už před týdnem, nebo je to i déle, a ty mi to tu odrecituješ, jako z partesu. Tak mi vysvětli proč se nedíváš na Finále mistrovství světa v hokeji? To nechápu. „Mám to na videu. Podívám se na to až dneska.“ „Na videu? A proč se na to nedíváš v přímém přenosu?“ Tobě nejela televize, nebo jsi někde byla? „Ne, nikde jsem nebyla, luštila jsem křížovku v kuchyni.“ To je takovej můj rituál. Když o něco fakt jde, tak já se nedívám. Mám to vyzkoušený. Všechno vypnu a našim to přinese štěstí. No a navíc, přece by jste děti moje nechtěli, aby mě z toho u televize švihlo.“ Pochopil jsem, že babička se těší nejen plnému zdraví, a že se má dobře, ale že je to skutečný sportovní fanoušek. Když jsem se s ní loučil, napadlo mě, že ji při příští návštěvě musím donést místo zákusku vlajku fotbalového klubu Chelsea. Všiml jsem si totiž, že naše národní vlaječky měla nastrkané v květináči vedle televize. A tak jsem se jí raději ani neptal, co se jí stalo s malíčkem.
http://brendson.sweb.cz/149754_item.phpJAMBOROVÁ2005-05-16T16:56:00Z2005-05-16T16:56:00Z
Odposlechnuto v hospodě, kde se neskrytě vyznával malý podnikatel ze svého omylu..
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
Odposlechnuto v hospodě, kde se neskrytě vyznával malý podnikatel ze svého omylu. Jamborová 75. Paní Stránská. 16:00, Přestěhování dvou skříní. Tak jedině, že bych si blbě napsal adresu.“ Zabrumlal jsem si pod fousy nahlas, uvnitř stařičké Avie. Jezdil jsem totiž už dobrou čtvrthodinku po ulici, ale číslo 75 jsem zaboha nemohl najít. „Kurva, tak babě zavolej, jezdíš tady půl hodiny jako pako.“ Zaryl do mě velmi nakvašeně můj závozník Bedřich.Zastavil jsem tedy na konci ulice a znovu se zadíval do svých poznámek. „Ty vole, teď mi řekneš , že na ni nemáš telefon,“ vysíral znovu Béďa. „Uff…“ Oddechl jsem si. Jo mám to, už volám. Bedřich nechápavě kroutil hlavou, jako že má kamaráda debila a ještě se u toho tvářil, jak prasklej buřt. „Paní Stránská? Dobrý den paní Stránská, u telefonu Zapřáhal z firmy „STĚHUJEME RÁDI“. Ano to jsem já, objednala jste si u nás přestěhování skříní. No já vím že jsem se zdržel.., ale paní Stránská, jezdím po té Jamborové už půl hodiny a číslo 75 jsem nenašel. No kde stojím, kde stojím? Tady na konci ulice, po pravé straně mám potraviny a naproti je tabák. Že na ulici nemáte potraviny? A stojím…, počkejte chviličku...,“ vyklonil jsem se z okna, abych mohl snáze přečíst číslo popisné. Stojím u domu s číslem 65. Modrá Avie. Že jdete na balkon a zamáváte mi? Druhé patro. No jasně počkám.“ Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se. To by mě zajímalo z jakého balkonu na mě bude baba mávat, když stojím na konci ulice a od čísla šedesát pět už žádný baráky nejsou. „No nevidím vás paní. Že na nás máváte? A vy nás vidíte? Ne? No já taky ne. To je divný. Teď kolem nás projela tramvaj. Že ve Žďáře žádný tramvaje nejsou? V jakým Žďáře? My stojíme na Jamborové v Brně.“
http://brendson.sweb.cz/149388_item.phpPADESÁTNÍK2005-05-07T12:53:00Z2005-05-07T12:53:00Z
Povídka byla napsána jako komentář k dílu, které publikoval autor viki1 na serveru minimax a s jeho laskavým svolením jsem si vypůjčil základní námět..
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
Povídka byla napsána jako komentář k dílu, které publikoval autor viki1 na serveru minimax a s jeho laskavým svolením jsem si vypůjčil základní námět.
Jsem ztracený padesátník a momentálně bezmocně ležím na chodníku v jedné z pražských ulic. Těsně u stěny jednoho domu. Sem tam na mě dokonce i někdo šlápne. Cítím se osaměle. Asi mě nikdo nevidí, to by mě přece jistě zvedli. Nechce se mi věřit, že by už padesátník nikoho nezajímal. Že by mě jen ignorovali? „Padesátník? Sehnout se pro padesátníka, by pro ně snad byla potupa? Copak by se za to styděli? To jsou všichni tak bohatí, až z toho zlenivěli a nikdo neohne záda? Nemyslím si, že už nemám žádnou hodnotu. Jsem stále přece platný. Chce se mi na někoho z kolemjdoucích zakřičet: „Haló! Paní! Zvedněte mě! Nebo vy tam pane!“ Proč jen si mě proboha nikdo nevšímá? Určitě musí přece někdo existovat, někdo kdo by se o mne i popral. Ale zdá se, že kolemjdoucí mnou opovrhují! Co s padesátníkem... Jako bych zaslechl: "Tady leží to nic! To po čem si můžeme klidně šlapat. Nic si za něj nekoupíte.“ Propřemýšlel jsem se až do večera, pomalu se stmívá a stále nic. Nikdo mne nenašel. Jediné na co se ti lidé zmohli, bylo to, že mě kopancem posunuli až k obrubníku. Málem jsem při tom spadl do kanálu. Co by se mnou pak bylo? Pak už bych byl navždy ztracen! Sílí ve mě pocit, že padesátník je úplně k ničemu. Kdybych byl bankovka ani bych se tu nestačil ušpinit, to by si mne jistě někdo vzal i domů. Tak a už je půlnoc. Bez domova. Bez tepla. Bez peněženky. Bez lidí. Jsem z toho celý nešťastný až jsem z toho usnul. Vzbudil mě až křik: "Vstávejte pane, tady nemůžete ležet.“ Tak přece jen si mne někdo všiml, přece jen mě někdo našel, a teď mě dokonce i zvedá, pomyslel jsem si šťastně. "Tak honem, honem. Vezměte si tu igelitku a ať už vás tady nevidím", přikazuje mi hlas jednoho ze strážníků. Rozespale a opatrně tedy narovnávám své padesátileté tělo a pomaličku se šourám směrem k parku. Z dálky ještě zaslechnu, jak si ti dva policajti povídají: "Ti bezdomovci jsou čím dál mladší, tohle byl docela zachovalej padesátník."
http://brendson.sweb.cz/145674_item.phpMEDVĚD2005-05-06T16:38:00Z2005-05-06T16:38:00Z
Tak nevím, jestli v sobě nemám nějakého pána co mi z těch mých paměťových zásuvek začíná brát věci. Jak se jenom ten chlap jmenuje? Určitě to, ale začíná na A..
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
Tak nevím, jestli v sobě nemám nějakého pána co mi z těch mých paměťových zásuvek začíná brát věci. Jak se jenom ten chlap jmenuje? Určitě to, ale začíná na A.
Jen malou chvíli po probuzení jsem zjistil, že si zase nemohu vzpomenout, jak se jmenoval medvěd, co ho měla Ája v Maxipsovi Fíkovi. Ne, že by na tom nějak záleželo, ale znáte to, jak si nemůžete na nějakou podobnou nedůležitou maličkost vzpomenout, na nic jiného už se nedokážete soustředit. Tlačíte na mozek, otevíráte všechny zapomenuté zásuvky, a ne a ne požadovanou informaci vyštrachat. Nesnáším to. Musím na to okamžitě přijít. Snažil jsem se proto vzbudit svoji ženu. „Veroniko, miláčku, vstávej.“ „Co se proboha děje?“ odpověděla rozespale. „Jak se jmenoval medvěd co měla Ája?“ „Ty fakt nejsi normální... vždyť je dneska neděle…“ otočila se, přikryla si hlavu polštářem a spala dál. Jak se jmenoval ten medvěd? Dnes se mi to stalo doma, ale vůbec nejhorší je, když se vám tento výpadek paměti přihodí ve společnosti. Stalo se mi to nedávno. Volně jsem konverzoval na téma filmy, herci, herečky a pak to najednou přišlo: „Nebo super herec je ten…, toho mám strašně rád. Sakra nemůžu si teď vzpomenout, jak se jmenuje…, no ten…, jak skvěle hrál tu hlavní roli v tom slavném americkém filmu co za něj dostal Oskara ten náš český režisér, …no jak se jmenuje?„Kdo ten režisér, nebo ten herec?„Ten herec. Jak se jmenuje sakra ten herec. Režiséra zná přece každý. No, natočil to... Hoří má panenko a taky... ještě za jeden film dostal Oskara.“ „Jo ty myslíš Formana.“ „No jo, ale Forman vím, že se jmenuje Forman. Ten herec jak se jmenuje?“ „Jakej herec?“ „Ježíš to je ostuda. Je to můj nejoblíbenější herec. Hrál v tom filmu, sakra jak se jmenoval ten film.., jak tam byla ta velká sestra a náčelník.“ „Tak to jsem neviděl.“ „Tos musel vidět. To bylo z toho blázince.“ „Ne to jsem neviděl.“ „Ježíš, hrál tam můj nejoblíbenější herec… to jsi určitě viděl. Je to natočený podle knížky, ale ta knížka se jmenuje jinak než film. Knížka se jmenuje Vyhoďte ho z kola ven. To jsi určitě musel číst i vidět." "Fakt nevím, myslím, že jsem to nečetl ani neviděl. "A kdo v tom hrál?" "No vždyť o tom herci mluvím. Tehdy byl ještě mladý. Není moc vysoký, má míň vlasů." "A v čem ještě hrál?""No ten hrál v tolika filmech. Třeba v tom o těch čarodejkách. Jak se to doprčic jmenovalo? Myslím že něco jako čarodějky… z nějakého města, nějaký anglický, nebo možná americký město." "Žádný film o čarodejnicích jsem neviděl. A v čem hrál ten herec ještě?"
Tak a v tomto okamžiku jsem to vzdal. Naštěstí mám pro tyto případy vlastní nevědomosti přítele na telefonu, který je chytřejší než všichni vítězové vědomostních soutěží a má svůj vlastní internet v hlavě. Okamžitě jsem mu zavolal. Je na to zvyklý.„Miloši, jak se jmenuje ten herec co hrál hlavní roli v tom Formanově filmu? No já vím , že jich natočil víc. Ne v Amadeovi. V tom, jak je to podle té knížky. Z toho blázince. No to je on.“
Vrátil jsem se do diskuze a nadšeně volal: "Jack Nicholson. Ten můj nejoblíbenější herec se jmenuje Jack Nicholson."
***
„Miloši prosím tě, jak se jmenoval ten medvěd… ?“ ze sluchátka se ozvalo:
"Rendo, je neděle půl šesté ráno… a na medvěda se mě ptáš tenhle týden už po třetí. Medvěd se jmenoval Růžena a ty si to už někam napiš."
http://brendson.sweb.cz/145339_item.phpPOST COITUM2005-04-29T15:00:00Z2005-04-29T15:00:00Z
... i stane se. (Nebo stalo se?).
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/LEHKÝ NACH
... i stane se. (Nebo stalo se?) Leželi jsme oba na zádech a oddychovali. „Bylo to moc krásné, děkuju miláčku.“ Špitla Veronika a slabounce mne kousla do ušního lalůčku. Pak se ke mně přivinula, položila mi své měděné vlasy na hruď a skoro bych přísahal, že ji slyším příst, jako spokojeného kocoura. „Nemáš žízeň? Nebo hlad? Nemám ti něco donést?“ přerušila po chvíli to vrnivé ticho. „Díky, nechci.“ Odpověděl jsem snad až příliš stroze.Veronika se okamžitě posadila, zadívala se na mě a nešťastně řekla: „Tobě se to nelíbilo, že.“ „Ale jo, to víš že se mi to líbilo.“ „Nelíbilo, já to poznám.“ Řekla smutně a začala natahovat. „Vždyť ti říkám, líbilo. Bylo to moc pěkné.“ „Tak co mám ještě udělat?! Vždyť jsem ti splnila všechna tvá přání.“ „Ježiši, co zas střečkuješ, vždyť ti říkám, že se mi to líbilo. Jsem příjemně unavený, zavírají se mi oči, je mi fajn, tak co zase vymýšlíš.“ „Nelíbilo se ti to. Já to poznám. Když se ti to líbí, hned usneš. A posaď se když s tebou mluvím. Chci ti vidět do očí.“ „A teď řekni, že se ti to líbilo.“ Pochopil jsem, že mi nebude dopřáno spánku a že ta pěkná chvilka je definitivně v čudu. Přesto jsem se posadil, jak chtěla, upřeně se zadíval do jejich hlubokých modrých očí a důrazně prohlásil: „Veroniko, copak si neviděla, jak moc jsem byl dnes vzrušený? Copak to opravdu nepoznáš? Opravdu jsem si užil a fakt to bylo nádherné. Proč to musíš vždycky pokazit. Dívala se mi dlouho a upřeně do očí. Myslel jsem, že ji moje řeč přesvědčila. „Já se ti už nelíbím. Jsem tlustá? Nebo si mám změnit účes? Nebo co ti vadí? Nebo mě už nemiluješ? Vylítl jsem z postele jak čert z krabičky a zařval: „Všechno zkazíš. Všechno. Bylo mi opravdu fajn, příjemně jsem se unavil a bylo to skvělé milování. Proč to děláš? Proč to vždycky musíš pokazit. To nemůžeme jen tak chvíli beze slov ležet?“ Veronice se po tváři začaly koulet slzy. Plakala a mlčela. „A teď budeš bulet až do večera, že.“ Už když jsem to říkal zamrzelo mě to.Veronika začala vzlykat hlasitě. Přemohl jsem se, přestože nic nesnáším víc než brečící ženskou, přisedl si k ní na postel, objal ji rukou kolem ramen a již klidným a dokonce těšitelským hlasem jsem k ní promluvil: „Verunko, no tak, nechej toho. Fakt to bylo nádherný. Tak pojď ke mně.“ Přitiskl jsem ji k sobě a políbil dlouze na ústa. Ucítil jsem slanou chuť jejich slziček a ještě něco navíc. Náhle jsem to pochopil. Cítil jsem na svém jazyku její neukojenou touhu. „Ty ses neudělala, že?" Vrhla se mi do náruče a vyhrklo z ní uplakanéé, néééé. Pohladil jsem ji po vlasech a zašeptal jí do ucha: „Tak pojď , to musíme napravit.“
http://brendson.sweb.cz/142440_item.phpDÉJA VU2005-04-28T17:49:00Z2005-04-28T17:49:00Z
déja vu, déja vécu [deža vi, deža veki, fr. již viděné, již prožité], komplexní vjemová iluze ve formě neopakovatelného zážitku, v němž se aktuální situace náhle jeví subjektu jako důvěrně známá, stará a v celém svém kontextu již prožitá. Pocitová živost a bezprostřednost je umocněna krátkou dobou trvání (od zlomku sekundy po několik sekund), po níž následuje prožitková amnézie. Přestože jde o termín užívaný v psychiatrii a psychopatologii, nejsou fenomény d. v. a d. v. pokládány za patologické rysy. Dosud podané výklady mechanismů těchto jevů (genetické smyčky, biochemické skoky ve zpracování počitků, neadekvátní lokalizace vjemů) nejsou uspokojivé. Vedle zážitků d. v., d. v. jsou popsány i zážitky "již slyšeného" (déja entendu) a "již myšleného" (déja pensé).
brendsonhttp://brendson.sweb.cz/POVÍDKY
déja vu, déja vécu [deža vi, deža veki, fr. již viděné, již prožité], komplexní vjemová iluze ve formě neopakovatelného zážitku, v němž se aktuální situace náhle jeví subjektu jako důvěrně známá, stará a v celém svém kontextu již prožitá. Pocitová živost a bezprostřednost je umocněna krátkou dobou trvání (od zlomku sekundy po několik sekund), po níž následuje prožitková amnézie. Přestože jde o termín užívaný v psychiatrii a psychopatologii, nejsou fenomény d. v. a d. v. pokládány za patologické rysy. Dosud podané výklady mechanismů těchto jevů (genetické smyčky, biochemické skoky ve zpracování počitků, neadekvátní lokalizace vjemů) nejsou uspokojivé. Vedle zážitků d. v., d. v. jsou popsány i zážitky "již slyšeného" (déja entendu) a "již myšleného" (déja pensé).
________________________________________________________________
Tohle se mi přece už jednou stalo. Přesně tady a přesně na tomhle místě. Najednou jsem bezpečně věděl, že do téhle kaluže už jsem jednou šlápl. No jo, znám to tu, ale neměl bych. Ta cesta je mi tak povědomá… a na tenhle strom si pamatuji úplně bezpečně. Je tak zvláštně ohnutý. Je to on, poznávám ho podle té zlomené větve. Jak je to možné? Jsem si stoprocentně jistý. Nikdy jsem tu nebyl. A ke všemu ten divný pocit. Vracel jsem se zadumaně zpět k autu, které jsem před malou chvílí zaparkoval na lesní cestě. Potřeboval jsem si chvíli odpočinout a protáhnout se. Seděl jsem za volantem nepřetržitě šest hodin. Cestu mi začali přebíhat králíci. Abyste rozuměli, ne skuteční. Jakmile uvidím králíky, vím, že musím zastavit a nadýchat se čerstvého vzduchu. V duchu jsem se pousmál. Vždycky když mám déja vu tak se něco stane. Jenom nikdy nevím co. Prožil jsem to mnohokrát. Kdykoliv mne tento pocit navštíví, nastane v mém životě nějaká zásadní změna. Třeba to má souvislost s tou dnešní obchodní schůzkou. Dnešní jednání dopadlo víc než skvěle… To by mohlo být ono. Protože když to vyjde… Hodil jsem déja vu za hlavu a začal se živit nadějemi, které by se po uskutečnění kontraktu mohly stát skutečnostmi. Viděl jsem před sebou obrovské možnosti. To by byl raketový vzestup mého podniku. Určitě to vyjde. Bylo načase. Tak dlouho a tvrdě jsem pracoval. Došel jsem zpět k autu a nasedl. Nastartoval jsem, zasunul do přehrávače Ozzyho, mou nejoblíbenější… a zesílil zvuk na maximum. Perry Mason… to jsem přece už slyšel mockrát, ale ten obrovský výbuch tam přece nepatří… ,blesklo mi hlavou ještě dříve, než jsem si uvědomil, že jsem se při vjíždění na silnici zapomněl podívat do zpětného zrcátka. Jen o malou chvíli později jsem zemřel.
http://brendson.sweb.cz/142092_item.php